Příběh zasazuje území do rámce dějin. Proto je krajina bez příběhů jako strom bez kořenů. Můžeme se nechat omámit krásou přírodního bohatství krajiny, s obdivem hledět na starobylé památky ale to, co obvykle nemůžeme vidět, co dokážeme pouze procítit, je duch místa – genius loci. Pouto mezi člověkem a zemí bývá o to pevnější, čím více toho víme o místech, která jsme navštívili. Protože ať už se na Drahanské vrchovině vydáme kterýmkoliv směrem, naše nohy budou vždy kráčet po zemi, kudy procházel člověk již od pravěku, kde poznávali Keltové tajemství tavení rud a výroby kovu a skla, kudy v časech po zániku Velké Moravy vedly obchodní cesty. Zde cválali koně strážců hranic plumlovského a rájeckého panství. Pohled na rozkvetlé louky údolí Bílé Vody, Malé a Velké Hané nám dokáže připomenout časy starých bylinářek. Jejich činy často vstupovaly do povědomí prostých lidí jako čáry a kouzla a každým dalším převyprávěním příběhu byly jejich skutky stále větší a zázračnější. Můžeme vidět stejný horizont hor, jako viděly oči prostých lidí prchajících před Tatary.

Drahanská vrchovina je krásný kus světa. Nejvyšší bod vrchoviny Skalky (735 m n. m.), údolí potoků, keltská oppida Staré Hradisko a Černov lákají na kratší i delší túry. Můžeme se vypravit na místa s úžasnými vyhlídkami na Hanou, Jeseníky, nebo Pálavu. Vesnické kostely a kostelíky, věkem sahající často až do hlubokého středověku, lze vnímat jako němé svědky staletí, která se valila tímto krajem tímto krajem. Ale jak jsme již uvedli, kouzlo krajiny se vždy umocní, pokud známe příběhy, které se s tím či oním místem pojí.